Martin Jedlička upozorňuje na článek Henryho Kissingera, ve kterém již v
roce 2014 upozorňoval na rizika, vyplývající z nesprávného pochopení postavení a role Ukrajiny v geopolitickém měřítku.

Henry Kissinger, v letech 1973-77 ministr zahraničí za vlády prezidentů Nixona a Forda a poradce pro národní bezpečnost byl v 70. letech výraznou (byť v řadě případů kontroverzní) postavou politického establishmentu USA.

Na jedné straně se zasloužil o navázání vztahů s Čínou a vyjednal Pařížské dohody které ukončily válku ve Vietnamu, na druhé straně však byl kritizován za svoje zapojení do převratu v Chile a následnou podporu generála Pinocheta, za podporu vojenské junty v Argentině a řadu dalších sporných kroků.

Jedno mu však nelze upřít, a to byla schopnost vhledu do klíčových událostí mezinárodní politiky, včetně dění kolem Ukrajiny.

V roce 2014 napsal pro The Washington Post článek „Jak skončí ukrajinská krize“, ve kterém s neobyčejnou prozíravostí varuje před přetahováním Ruska a USA o Ukrajinu a upozorňuje na postavení a roli Ukrajiny v geopolitickém uspořádání.

Článek je přeložen v překladači Deepl s drobnými korekturami.

Nechť si v kontextu vývoje Ukrajiny po roce 2014 a současného rusko-ukrajinského konfliktu učiní každý čtenář vlastní úsudek, do jaké míry daly další události za pravdu jeho slovům.

Jak skončí ukrajinská krize

Henry A. Kissinger, The Washington Post, 6. května 2014

Veřejná diskuse o Ukrajině je o konfrontaci. Víme však, kam směřujeme? Ve svém životě jsem zažil čtyři války, které začaly s velkým nadšením a podporou veřejnosti, přičemž u všech jsme nevěděli, jak je ukončit, a ze tří jsme se jednostranně stáhli. Zkouškou politiky je, jak události skončí, ne jak začnou.

Příliš často se ukrajinská otázka staví do role prostého rozhodnutí zda se Ukrajina připojí k Východu, nebo k Západu. Má-li však Ukrajina přežít a prosperovat, nesmí být výspou jedné ze stran proti druhé, nýbrž by měla fungovat jako most mezi nimi.

Rusko musí uznat, že snaha vnutit Ukrajině status satelitu, a tím opět posunout hranice Ruska, by Moskvu odsoudila k opakování historie sebenaplňujících se cyklů vzájemného přetahování s Evropou a Spojenými státy.

Západ musí pochopit, že pro Rusko nemůže být Ukrajina nikdy jen cizí zemí. Ruské dějiny začaly v oblasti, která se nazývala Kyjevská Rus. Odtud se rozšířilo ruské náboženství. Ukrajina byla součástí Ruska po staletí a jejich dějiny se prolínaly již předtím. Některé z nejdůležitějších bitev za ruskou svobodu, počínaje bitvou u Poltavy v roce 1709, se odehrály na ukrajinské půdě. Černomořská flotila – ruský prostředek k prosazování moci ve Středomoří – sídlí na základě dlouhodobého pronájmu v Sevastopolu na Krymu. Dokonce i tak známí disidenti jako Alexandr Solženicyn a Josif Brodskij trvali na tom, že Ukrajina je nedílnou součástí ruských dějin a vlastně i Ruska.

Evropská unie musí uznat, že její byrokratická liknavost a podřízení strategického prvku domácí politice při vyjednávání o vztahu Ukrajiny k Evropě přispěly k tomu, že se jednání změnilo v krizi. Zahraniční politika je umění stanovit priority.

Rozhodujícím prvkem jsou Ukrajinci. Žijí v zemi se složitou historií a polyglotním složením. Západní část byla začleněna do Sovětského svazu v roce 1939, kdy si Stalin a Hitler rozdělili kořist. Krym, jehož 60 % obyvatelstva tvoří Rusové, se stal součástí Ukrajiny až v roce 1954, kdy jej Nikita Chruščov, původem Ukrajinec, udělil v rámci oslav 300. výročí dohody Ruska s kozáky. Západ je převážně katolický, východ převážně ruský pravoslavný. Na západě se mluví ukrajinsky, na východě převážně rusky. Jakýkoli pokus jednoho křídla Ukrajiny ovládnout druhé – což se stalo – by nakonec vedl k občanské válce nebo rozpadu. Pokud bychom Ukrajinu považovali za součást konfrontace mezi Východem a Západem, zmařili bychom na desetiletí veškeré vyhlídky na to, že Rusko a Západ (zejména Rusko a Evropa) budou spolupracovat v rámci mezinárodního systému.

Ukrajina je nezávislá teprve 23 let; předtím byla od 14. století pod cizí nadvládou. Není divu, že se její představitelé nenaučili umění kompromisu, a tím méně historické perspektivě. Politika Ukrajiny po získání nezávislosti jasně ukazuje, že jádro problému spočívá ve snaze ukrajinských politiků vnutit svou vůli nepoddajným částem země, a to nejprve jednou frakcí, pak druhou. To je podstata konfliktu mezi Viktorem Janukovyčem a jeho hlavní politickou soupeřkou Julií Tymošenkovou. Představují dvě křídla Ukrajiny a nebyli ochotni se dělit o moc. Moudrá politika USA vůči Ukrajině by hledala způsob, jak by obě části země mohly vzájemně spolupracovat. Měli bychom usilovat o usmíření, nikoli o nadvládu jedné frakce.

Rusko a Západ, a nejméně ze všech různé frakce na Ukrajině, podle této zásady nejednaly. Každá z nich situaci ještě zhoršila. Rusko by nebylo schopno prosadit vojenské řešení, aniž by se izolovalo v době, kdy jsou mnohé jeho hranice již tak nejisté. Démonizace Vladimira Putina není pro Západ politikou, ale alibi pro její absenci.

Putin by si měl uvědomit, že bez ohledu na jeho stížnosti by politika vojenského vnucování vedla k další studené válce. Spojené státy by se zase měly vyvarovat toho, aby Rusko považovaly za vybočující zemi, kterou je třeba trpělivě učit pravidlům chování stanoveným Washingtonem. Putin je seriózní stratég – na základě ruských dějin. Pochopení amerických hodnot a psychologie nejsou jeho silnou stránkou. Ani pochopení ruských dějin a psychologie nebylo silnou stránkou amerických politiků.

Vedoucí představitelé všech stran by se měli vrátit ke zkoumání výsledků, a ne soutěžit v pózování. Zde je moje představa výsledku slučitelného s hodnotami a bezpečnostními zájmy všech stran:

1. Ukrajina by měla mít právo svobodně si zvolit svá ekonomická a politická sdružení, včetně těch s Evropou.
2. Ukrajina by neměla vstoupit do NATO, což je postoj, který jsem zastával před sedmi lety, kdy se tato otázka objevila naposledy.
3. Ukrajina by měla mít možnost vytvořit jakoukoli vládu, která odpovídá vyjádřené vůli jejího lidu. Moudří ukrajinští představitelé by se pak rozhodli pro politiku usmíření mezi jednotlivými částmi své země. V mezinárodním měřítku by měli zaujmout postoj srovnatelný s postojem Finska. Tento národ nenechává nikoho na pochybách o své tvrdé nezávislosti a spolupracuje se Západem ve většině oblastí, ale pečlivě se vyhýbá institucionálnímu nepřátelství vůči Rusku.
4. Je neslučitelné s pravidly stávajícího světového řádu, aby Rusko anektovalo Krym. Mělo by však být možné postavit vztah Krymu k Ukrajině na méně křehký základ. Za tímto účelem by Rusko uznalo svrchovanost Ukrajiny nad Krymem. Ukrajina by měla posílit autonomii Krymu ve volbách konaných za přítomnosti mezinárodních pozorovatelů. Součástí tohoto procesu by bylo odstranění nejasností ohledně statusu černomořské flotily v Sevastopolu.

Jedná se o zásady, nikoli o předpisy. Lidé znalí regionu vědí, že ne všechny z nich budou přijatelné pro všechny strany. Testem není absolutní spokojenost, ale vyvážená nespokojenost. Pokud nebude dosaženo nějakého řešení založeného na těchto nebo srovnatelných prvcích, bude se urychlovat směřování ke konfrontaci. Čas na to přijde poměrně brzy.

Zdroj: casopisargument.cz